Ostrůvek pozitivní deviace
(v rubrice Svět víry věnované akci Noc kostelů, Naše rodina č.22, 5/2010)
.
Kostel, potažmo společenství křesťanského církevního sboru, pro mě osobně představuje nejen oázu živé vody v podobě duchovní posily Slovem Bible, ale též v nejlepším slova smyslu - a v současné české, údajně převážně ateistické společnosti - to, co by psycholog možná nazval ostrůvkem pozitivní deviace.
.
Všude jinde se totiž bojuje a soutěží. A mnozí máme zkušenost s rádoby přátelskými, ale ve skutečnosti spíše bezohlednými, utkáními o místo na slunci či o prvenství, jež většinová populace považuje za zcela legitimní a navíc si hrdě libuje "jak v tom umí chodit".
.
V kostele - a přeneseně myslím v prostředí "ne formálních" křesťanů vůbec, mezi lidmi, kteří nechtějí být jeden vůči druhému vlky, ale bratry a sestrami - obvykle vládne vzájemná tolerance, ohledy a laskavost, nikoliv řevnivost a pohrdání "hloupou" nezištností či pokorou. Namísto suverénního prosazování vlastních zájmů a sobeckého "urvat co se dá" se setkáme s obětavou službou, zatímco ve většině okolního světa je jedinec masovými prostředky cíleně formován k zarputilému "zavinutí se do sebe" a k myšlení převážně spotřebnímu.
.
Dovolím si parafrázovat slogan jedné oblíbené pražské literární kavárny: "V kostele je líp než na světě." Podle mých zkušeností je kostel opravdu prostorem, kde vládne pospolitost - přinejmenším výrazná a upřímná snaha o ni. Projevům lidství se samozřejmě všichni stále učíme - od Ježíše, člověka jako my, ale řečeno frekventovaným jazykem byznysu "s přidanou hodnotou" božství, v němž nás na kříži a ve vzkříšení zdarma očistil. Přerušil koloběh zla tím, že jej neoplatil, přesněji - oplatil dobrem, a dal nám v mnohém prohlédnout. A uvěřit, že jeho způsob života je hodný následování.
.
Někde se možná vysmějí věřícímu coby naivnímu prosťáčkovi a jeho bláznovství, v němž uvěřil v Kristovo vzkříšení a vykoupení našich vin jeho (bezprecedentními) činy a v němž se odvážil spolehnout na vůli a milost Boží. Jinde zneužijí jeho vstřícnost a dobrý úmysl, dle bonmotu, že "každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán". Z dlouhodobé perspektivy se však jasně ukáže, čí cesty vedou k pokoji. A náš Učitel bude stále s námi a my s ním, nejen v kostele.
.
Kostel je však místem, kde nemusíme být tím výkonným manažerem, sexy kočkou, solventním podnikatelem, nóbl dámou, dokonalým rodičem ani jinou efektní maskou. Nemusíme bojovat a soutěžit o přijetí Bohem ani lidmi. Je to místo, kde každý může existovat anebo znovu začít díky Boží lásce a odpuštění, s čistým štítem.
.
Přijďte "pobejt" do kostela, a pak řekněte sami: když se pořádně rozhlédnete a zaposloucháte - tam venku a tady uvnitř - co vám připadá normální?
.
.
Víra a psychologie se doplňují
rozhovor s prof. Jaro Křivohlavým (Naše rodina, 2007)
(stránky se taky doplňují :-)
