POZNÁMKOVÝ BLOG - oblíbené útržky, výpisky, citace
Guy Erisman: O písni Píseň se zdá být uměním, jež je obecným majetkem různých společenských tříd bez ohledu na protiklady, které mezi nimi existují. Bohatí i chudí, vladaři i prostý lid, zahaleči i pilní, lapkové i poctivé dělnice, ti všichni vyjadřují svoji osobitost volbou písňového tématu. Píseň tedy jako by byla uměním syntézy, místem setkání a spojení lidských pocitů napříč času, vrstvám a třídám. Není to umění všech, ale je to umění přístupné všem.
(...)
Prý existují písně vytvořené básníky, písně poetické nebo literární a nevím co ještě dalšího, takzvané písně "hodnotné", jak se též říká, a ty ostatní. Je pravda, že nic není tak proměnlivé jako píseň a že toto slovo označuje nejhorší nejapnosti stejně jako nejjemnějsí nebo nejsilnější dílka; stejnou měrou však platí, že hodnota písně nezávisí nutně na její zjevné kvalitě.
(...)
Je to poezie a současně to není "ta" poezie, jež podléhá více či méně kodifikovaným pravidlům. Je to poezie bez regulí: její inspirací bývá nerozluštitelný zážitek, vyvolaný nejbezvýznamnějším nápadem stejně jako nejsubtilněji sestavenou kombinací. Proto říká Paul Eluard, že se vymyká "té nejodbornější kritice". Právě to je píseň.
z knihy Cesta francouzského šansonu od středověku po dnešek (Supraphon 1988)
Josef Kainar: úryvky
V zubech mezeru
Jak po mně bělma otočil
Ještě se chvěju celá
Ale šel dál Šel dál
(z básně Ohně ze sbírky Moje blues)
Očička tvoje, veveřičko krásná!
Víš-li, že tvůj pohled
malými diamanty řeže rýhu ve skle
nejčistších mrazů
absolutní smrti? -
(z básně a sbírky Lazar a píseň)
Můj věrný Pane,
z dnešního dne mám strach.
Čeká mě hodně problémů a nevím, jak je řešit. Pomoz mi, abych se správně rozhodoval, rozeznával podstatné věci od nedůležitých, netrápil sebe i své bližní malichernostmi, ale zachoval si nadhled a vnitřní pokoj.
Když i dnes musím pracovat s lidmi, kteří mě možná zase budou dráždit svou omezeností, dej, abych měl s nimi trpělivost; vždyť ty máš daleko větší trpělivost se mnou.
Daruj mi vlídné slovo a porozumění pro každého, s nímž se dnes potkám.
Moudrost mi, Pane, dávej,
abych po tvé cestě chodil,
moudrost mi, Pane, dávej,
ať ve tmě nebloudím.
Moudrost mi dávej - sám ji nemám,
moudrost mi dávej, ať tě hledám.
Moudrost mi, Pane, dávej,
ať ve tmě nebloudím.
"Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod." (režisér Vláčil)
Onehda jsem četla, že kniha a pes jsou nejlepší přátelé. Mohl byste mi poradit, který druh je nejvhodnější?
Vhodným spojením se dá mnoho ušetřit; kupte si Psa baskervillského.
-
Má nejapnost otázky vliv na nejapnost odpovědi?
Ne. I na nejapné otázky se snažím odpovídat japně. I když bych těžko vysvětloval povahu a podobu japnosti. Čeština má několk takových slov, která vyskytují jen v záporném tvaru – snad pro častý reformační či protestní postoj našich národů k nějakému hnutí ve světě. Například: nemehlo. Nebo: nekňuba. Nebo: nestoudnost. Nebo: nevrlý. Ale řekněte sami – dovedete si představit mehlo? Kńubu? Znáte někoho, kdo by byl naprosto stoudný? Nebo nádherně vrlý? Já vím, řeknete mi, že zápornost oněch tvarů je pouze zdánlivá. Ale tak je to u nás skoro se vším.
-
Co byste soudil o člověku, který má zkažený den jen proto, že se mu ztratila jedna z patnácti úplně stejných tužek?
Chápal bych ho. Je to můj člověk. Snad denně bojuji se ztrátami tužek a nezáleží na počtu těch zbývajících. Ztráta tužky není událost hmotného rázu. Pro mne ne. Pro mne je to ztráta metafyzická. …kdykoli mám nápad – a je to někdy nápad na Nobelovu cenu – hledám tužku. A vždycky při tom hledání a vzteky ten nápad zapomenu. Co já už mohl míti Nobelových cen! Pozdravujte toho muže a řekněte mu, že mu závidím těch čtrnáct stejných tužek.
Pavel Vrba: Můj Ahasver
netčené plochy opředené mýty
co na tom záleží zda je to ta pravá
vždyť přece vítězství spočívá i v bití
Pak po vítězství odpočívám
Ahasver – stájník čistí touhu víchem
ví že z ní bude zas brzy vranka divá
proč by mě nenechal chvíli s vlastním tichem
…
Dává mi všechno
potom bere mi to
když někam mířím
mění hned můj směr
umí i vzdechnout
až je mi Ho líto
olovo s chmýřím
je můj Ahasver
Leonard Cohen: Jak zacházet s poezií
Přemysl Rut: Náměsíčný průvodce Prahou
“Nápadně se v tu chvíli podobal Kryštofu Kolumbovi, neboť taky objevil Ameriku úplně jinde, než si ji vypočítal.“ (Vila Amerika)
Astrid Lindgrenová: Pipi v kávové společnosti
„Děti, marš do dětského pokoje! A hned!"
“Ano, jen co vám dopovím, jak Malin kradla,“ řekla Pipi. „Kradla jako straka! Všechno, co jí přišlo pod ruku! Někdy vstávala i v noci, aby trochu kradla. Říkala, že by jinak nemohla spát. Jednou babičce ukradla piano a namačkala si je do horní zásuvky své skříňky. Babička říkávala, že v tomhle je Malin ohromně šikovná.“
Tomy a Anika vzali Pipi za ruce a táhli ji ke schodům. Dámy upíjely třetí šálek kávy a paní Settergrenová řekla: „Já si na naši Elu nemůžu stěžovat. I když mi rozbije dost nádobí“.
Nad schodištěm vykoukla zrzavá hlava. „Chcete vědět, jestli Malin taky rozbíjela nádobí?“ zeptala se Pipi. „Můžu vám klidně říct, že jo! Dokonce na to měla vyhrazený jeden den v týdnu. Babička říkala, že úterý. Každé úterý už od pěti ráno bylo slyšet, jak to svědomité děvče v kuchyni práská nádobím. Začala vždycky s šálky na kávu a se sklenicemi a jinými lehčími věcmi, potom přišly na řadu hluboké talíře a mělké talíře a nakonec rendlíky a polévkové mísy. To vždycky býval celé dopoledne v kuchyni takový rámus, že to byla radost poslouchat, říkávala babička. A pokud Malin odpoledne zbylo trochu času, vzala kladivo a v salónu roztloukala starožitné východoindické talířky, které jsme měli pověšené na zdech…“