(kap 1)
Milí pasažéři!
Ukončete nástup, dveře se zavírají!
Jednou jste se zkrátka rozhodli, že poletíte s námi, a v tuhle chvíli už s tím moc nenaděláte. A tak bude lepší, když vynechám všechny ty otravné úvodní formality a rovnou vám začnu vyprávět o chlapci jménem Miloš.
Stručně lze říci, že Miloš je původem Člověk z planety Země, středního vzrůstu, sympaticky statné, rozmarně zavalité postavy a věku kolem čtyřiceti let.
Pro ty, kdo s námi letí poprvé, na tomto místě nutno poznamenat něco z historie té modrozelené koule, od níž se právě raketovou rychlostí vzdalujeme.
Zpočátku třetího tisíciletí se vlivem životního prostředí na zemských kontinentech, narušeného nezvládnutelnými vlnami informačního smogu začal rozumový i duševní vývoj obyvatel poněkud zpomalovat, což nakonec způsobilo, že lidská individua dnes prožívají své dětství a dospívání i celé desítky let. Kromě onoho tragikomického dopadu na společnost měly však ničivé epidemie informačního chaosu i své kladné stránky, pročež Miloše můžeme směle označit za jednoho z oněch šťastných pozemských chlapců, který má v podstatě celý svůj život, jako nepopsaný list, stále ještě před sebou!
A jak to tak vypadá, vy budete u toho, až se naň budou sypat zbrusu nová písmena.
Nuže pokračujme a milého chlapce si představme trochu víc.
Jeho tvář lemuje hustý, přirozeně že nepěstěný, plnovous, a vlasy mu splývají, pochopitelně že zdaleka ne všechny, do půli zad. Když se ráno probudí, jeho účes nabývá obvykle meduzálního vzezření, což je sice adjektivum vypůjčené z úplně jiného příběhu, ale pro styl Milošova ranního účesu zdaleka nejpřiléhavější. Však uvidíte sami, až Miloše někdy uvidíte.
To nenadálé štěstí vás může potkat například cestou na snídani, při klouzání v bačkorách po podlaze dlouhých chodeb naší vesmírné lodi, anebo vstoupíte-li omylem do hudebního salonku.
Říkám omylem, protože hned vedle jsou dveře do multimediální komiksové arény a přilehlého počítačového sálu, a jak jistě tušíte, nikdo v celé galaxii si o dětech a jejich zájmu o kulturu a umění dávno nedělá žádné zbytečné iluze.
Jenomže – jakmile do hudebního salonku jednou vstoupíte, byť byste to sebemíň předem zamýšleli, a Miloše tam zastihnete, věřte, že podruhé už půjdete najisto právě tam.
Mohu vám prozradit, že dotyčné dveře jsou takovou naší poslední instancí, zkrátka místem, kam děti s radostí, ale důrazně, posíláme, když už to s nimi na téhle vesmírné výpravě prostě nejde vydržet.
A ono to funguje. Ostatně myslíme si, snad neskromně, že kdyby obyvatelé Země v celé své historii nahradili káznice, mučírny, hladomorny, polepšovny a jiná údajně výchovná zařízení naším patentovaným hudebním salonkem, nemuselo dnes lidstvo být tam kde je, a mohlo být třeba někde úplně jinde. Kde, o tom naše spojené metodické divize dodnes rády spekulují.
Jak praví matka Martička Křivohlavá, co nevyhladíš, to nevytlučeš, a máme-li někoho vychovat k obrazu božímu, či se o to alespoň pokusit, není jiné cesty, než si s tím prostě VYHRÁT.
Takže zpět k tématu, totiž k Milošovi a jeho hudbě.
Na první pohled byste možná řekli, že tento chlapec hltající klaviaturu by mohl skály lámat, či stejně tak dobře být zaměstnán na plný úvazek jako první malostranský pilíř Karlova mostu, včetně příplatku za podpůrnou funkci řady barokních sousoší, avšak – nedejte se mýlit.
Ocitnete-li se blíž, uvidíte, jak duše plná vzletů, flažoletů, temperovaně laděných klavírů, brilantních prstokladů, jemných alikvotních tónů, pastelkových polotónů ba i čtvrttónů, stejně jako pestrých zvuků, ruchů, sytých témbrů a dynamických crescend, a vůbec všech těch prostocviků ducha a intelektuálních arpeggií, září zevnitř svého majestátního majitele, což ostatně spolehlivě vidí i slepí a hluší slyší, jak experimentálně zjistila kvalifikovaná posádka této lodi a pro každý vstup do hudebního salonku to plně garantuje.
Nabídka našich vesmírných výletů se díky tomu také dobře ujala v mnoha zařízeních pro smyslově postižené, v sociálních ústavech s péčí o občany s mentálními poruchami, a nikoli překvapivě nalezla ohlas také u některých skupin pacientů psychiatrických léčeben s lehčími diagnózami, pro které máme tu čest a potěšení čas od času pořádat rekondiční a wellness pobyty. O rozšíření stávajícího marketingového plánu na hospice náš management ovšem teprve nesměle uvažuje.
Ano, je to tak, hudební salonek se postupně stal nejoblíbenějším místem naší vcelku udržované a zánovní vesmírné lodi a Miloš logicky jejím vůdčím duchem a kapitánem, který vás již čeká a nemine. A jakmile se dveře otevřou, blahodárné tóny jeho klavírních preludií se začnou linout celým vesmírem, až vám běhá mráz po zádech, a kolikrát těžko říci, jaká příčina za tím právě vězí…
Bezprostřední léčivé účinky pak s napětím očekáváme. Bývají silné a v mizivém procentu respondentů nepředvídatelné, nicméně pokaždé nanejvýš v rámci povolených statistických odchylek.
Posádka má tradičně pro strach uděláno, tedy jak kdo, ale každý většinou něco, a vy budete mít samozřejmě hned po skončení uvítací řeči možnost udělat totéž.
Ale nebojte se, ať už tahle cesta dopadne jakkoliv, něco si z ní určitě odnesete.
Bylo by ovšem dobré, abyste pokud možno ze svého seznamu vynechali palubní počítač, některé klíčové části řídícího centra a raději také automatického pilota.
Jistěže, my víme, co Miloš dovede! A známe jeho pappenheimské. A nic bychom za to nedali, že to zase budou ti, které nechá celou cestu kormidlovat! Přesto, či snad právě proto se může stát, že i přes jeho nesmírné vesmírné schopnosti ještě některé z dříve jmenovaných propriet po cestě užijeme.
Tak to by bylo asi tak všechno, co jsme vám chtěli pro začátek říct.
Ehm…vlastně ještě něco. Připoutejte se, prosím!