Přesně před 50 lety, 5. února 1960, měl premiéru film Federica Felliniho Sladký život s Marcelem Mastroiannim a Anitou Ekberg v hlavních rolích.           

        …abych vám tedy pravdu řekla, bezprostředně po prvním zhlédnutí onoho filmu jsem nebyla nikterak nadšená.

         Proč? Nu, bylo mi známo, že je označován za kultovní a za průlom ve filmové tvorbě, a tak jsem pořád, zvlášť netrpělivě ke konci filmu, čekala, kdy už tam bude nějaké to duchovní poselství, nějaká ta očistná katarze, ale ona šla dál jedna pozoruhodná scéna za druhou, a stále, stále nic. To jsem tedy zvědavá, jak z tohohle ten rejža vybruslí, říkala jsem si. Jenomže pak už šly titulky…

         V ten okamžik mnou zmítal dojem totální bezcílnosti a absence čehokoliv vnitřně nosnějšího, což mi bylo poněkud nepříjemné. Ačkoliv se po celý uplynulý čas odehrávaly na plátně velmi slibné až náramné obrazy, jeho konec byl vlastně zklamáním. Napadlo mě, že od filmu s tolika lákadly jsem čekala víc.

         A právě to mě v souvislosti s jeho velkolepou pověstí zmátlo: O co tam, safraporte, celou tu dobu šlo? Vždyť to bylo v zásadě úplně o ničem… Ach ano, celý ten nesmyslný smysl se mi záhy odhalil.

         To je přece jasné, že takový sladký život celkem o ničem není a hlavně - k ničemu nevede! To ví přece každý! (Nebo ne??)

         Ale na druhou stranu – byla tam vážně spousta moc hezkých věcí, lidí a vůbec… Jak ti si užívali!

         Prostě, musím se na to mrknout ještě jednou. Minimálně!

         A víte, co? Hned o prázdninách se vydám raději rovnou do Říma, osvěžit se ve spršce z Fontány Di Trevi!

 

         Pan dirigent v Miláně,

(Kdyby se na mne ovšem ptaly děti, chystám se do lázní ;-)

 

Vaše

 

Josefína

(učitelka z Prahy 10 - Zahradního města)